Pomyslí-li jeden na všechny ty významy, které je možno přikládat albu „Warning!“ alias novopečenému dítku domácích metalových nestorů ARAKAIN, aby se mu málem orosilo čelo. Nejen že se jedná o výroční desáté album (podotýkám, že striktně řadové, bráno beze všech výběrů, živáků a podobných záležitostí), ale rovněž a především jde o jakýsi prubířský kámen po „Metalmorfóze“ a paradoxně zároveň i o labutí píseň Petra Koláře a Marka Žežulky. Na zhruba padesátiminutovou kolekci hudby docela slušná výbavička do začátku. ARAKAIN, snad aby nezůstali nic dlužni své pověsti, se s tím ovšem vyrovnávají po svém a samozřejmě se vztyčenou hlavou. „Warning!“ je bezpochyby hodno pořádného oslavného mejdanu, laťku nastavenou svým předchůdcem snad dokonce ještě pošťouchlo o fousek výš, a pokud kapele vydrží současná forma, rozhodně bych se na jejím místě ničeho nebál, byť zejména ztráta za mikrofonem by se mohla ještě ukázat jako zcela zásadní. V každém případě je ale myslím v naznačeném duchu na místě si nejprve ono kulaté album užít dosytosti a až teprve potom, někdy později, myslet na to, co bude zítra.

Protože, a možná to bude znít poněkud podivně, bych řekl, že ARAKAIN zkonsolidovali své síly a surovou podstatu svého nového já z „Metalmorfozy“ přetavili do nové, definitivnější podoby. Ne už tak zásadně našlápnuté a ostré, ale přece jen stále řádně „od podlahy“. A po všech čertech nakažlivé. Tedy, na úplnou rovinu řečeno, především to byl Zdeněk Kub, jenž se dle mého největší mírou zasloužil o to, jak moc povedené a ambicemi nabité album je. Samozřejmě, že k tomu přispívá celá řada dalších faktorů (včetně opravdu výborného zvuku či stejně výborného a výrazného zpěvu Petra Koláře), ale zásadní klíč k pochopení celého „Varování“ bych hledal právě v tomto okamžiku. Skladbám „Vnitřní hlas“, „Král nudy“, „Noční můry“ nebo dokonce „Hříšný touhy“, pod kterými je podepsán Jiří Urban, chybí základní vlastnost zbytku alba – na první poslech vás chytit za ucho a tahat vás za něj tak dlouho, až se mu úplně odevzdáte. A můžete se jimi znovu a znovu prokousávat jak chcete, návnada prostě nefunguje. K tomu přistupují Kolářovy texty, psané znovu v (alespoň pro mě) jakémsi nerozluštitelném a nesrozumitelném kódu („…darem lásky vnímám touhy, s hlavou v dlaních ukrytej, dojdu tam, kde pálí louky, z mýho já už víc netrhej…“ /“Hříšný touhy“/), a slepá ulička je na světě. V tom okamžiku však přichází právě autorská práce Zdeňka Kuba a částečně málem nečekaně (na Mirka Macha se protentokráte kupodivu vůbec nedostalo, i když ve světle právě rozvinuté myšlenky tomu vlastně rozumím) „Warning!“ nejenže zachraňuje, ale dokonce pozdvihuje a pevně usazuje do role plnohodnotné novinky ARAKAINu. V „DNA“ sekaným kytarovým motivem a svižným refrénem v tradičním arakainovském duchu posledních let, v „Jesus Business“ a „Písečné samotě“ krásně lechtivým oparem thrash metalu a v „Náruči hrůzy“, „Černých koních“ a „Chtěl bych ti říct“ snadno zapamatovatelnými a velmi silnými melodiemi, pasujících zejména obě posledně jmenované skladby na velmi výrazné taháky, ne-li přímo hity. „Chtěl bych ti říct“ mě navíc skutečně překvapila, protože podobně prvoplánovitou pomalou skladbu bez snahy o nějaké vedlejší šmodrchání bych od kapely opravdu nečekal. Druhá balada „Hříšný touhy“ na jejím pozadí skutečně bledne až někam do neviditelnosti. Ani texty, kterými si Zdeněk Kub všechna svá dítka vyzdobil, nejsou tak špatné jako na „Metalmorfoze“, a i když se najdou bonbónky typu „…zas chromí jdou, slepý zří ságu rodinnou…“ („Jesus Business“), myslím, že i zde může mít autor čisté svědomí, které v některých chvílích (jmenujme znovu „Černý koně“) povýší až na pocit dobře odvedené práce.
 
Vrcholy alba tedy jak zřejmo vidím jednoznačně, čímž ovšem nechci říct, že to s nimi stojí a padá. Do úplného výčtu těch „nej“ okamžiků musím totiž ještě zařadit singlovou a klipovou záležitost „Strom života“, s jejíž výrazovou pestrostí si zachraňuje renomé i Jiří Urban. Ve skladbě navíc objevíme i hostující hlas Honzy Toužimského, alias nastupujícího pěvce ARAKAINu, takže si v pěkně provedeném duetu s Petrem Kolářem můžeme oba názorně porovnat. Tradičně kvalitní práci Marky Žežulky (kupříkladu moc pěkný break v úvodním „Vnitřním hlasu“) naopak neporovnáme s ničím, ale to až zas tak nebolí, vždyť kdo drží paličky není ve finále tím nejdůležitějším, pokud je drží tím správným způsobem. Smutnější je, a teď už obraťme list, že se ARAKAINu v okamžiku, kdy velmi důrazně potvrdil své stabilní (a co stabilní, výsostní!) místo na tuzemské scéně, dostane takového dvojitého knock-outu, o jakém jsem před hovořil v úvodu. Ale jak novinky z tábora kapely napovídají, nejspíš to jako vždycky ustojí, a my v poměrně krátké době budeme moci být znovu zvědaví na to, jak se to promítne na jejím dalším studiovém záznamu. Což nakonec může být také svým způsobem zajímavé.